Se
Petr Bulava, Petr Gruber / Se
17. 2. – 23. 3. 2016
Se sochařem Petrem Bulavou vystavuje malíř Petr Gruber.
Se už ale tak docela na ty disciplíny nehraje.
Se seznámili skrze výstavu pro OFF/FORMAT.
Se je zájmeno, tedy nikoli jméno označující věc, osobu, jev, ale jeho/její osobní zátiší, které se k danému náznakem vztahuje, odkazuje. Jako když umělec nevypodobní přímo věc samu, ale něco, co k ní vede, nebo ji obtéká, něco, co je na cestě, něco, co samo mlžné dokáže vzdálenou skutečnost zpřesnit. Ostatně ve světě kolem nás nevnímáme věci samotné, ale jen jejich působení, to, co dráždí naše smysly. Věc sama o sobě snad existuje, ale není nám přístupná jinak, než skrze tyto své odlesky, říká se společně s Immanuelem Kantem, a doplňuje, že jestli je svět souborem toho, co mě vydráždí, zajímá mě, jestli vás dráždí totéž?
Petr Gruber nemaluje v plenéru. Zdá se, že základním motivem je mu strom, lesní zákoutí, v nichž se také sám rád potlouká. Ale obraz nevzniká v tu chvíli, vzniká zpětně, v ateliéru, s odstupem dnů, týdnů, nebo i let, kdy malíř reaguje až na to, co se mu vybaví, na co se rozpomene. Staví jej jako svébytnou realitu, kterou není třeba srovnávat s předlohou. Ostatně, s jakou předlohou? Kadlubu mysli? Konkrétní se rozpíjí ve snaze zachytit to podstatné. A někde tady se divákova představa začíná bořit; co je vlastně námětem obrazu, les? Možná. Možná spíš puklina šera, spartakiáda větví, znovuvyvolaná tíseň dětství, ochlazený dech? Jestliže i tak stojí Gruberovy malby výrazně smyslově, coby inspirace pozorováním, jako tavený úžas oka, objekty Petra Bulavy procházejí přímo před vámi procesem odhmotnění a nastupují cestu sakralizace. Je to vlastně jeden křehký pulzující prostorový skicář. Kámen zůstává v jedné chvíli nahodilým tvarem kamene i metaforou křížící cosi z podstaty obecného pojmu s konkrétním příběhem. Rozkrytím materiálové mystifikace a provokace aura neopadá. Jen se intenzivněji připojí představa přechodného „těla věcí“, sarkofágů a stádií vrnících kukel našeho smyslově předmětného světa.
Věci, které nedokážeme zařadit, zpravidla odplynou, vytěsníme je z mysli. Naopak Se přikládá pozornost právě tomu nejasnému, hraničnímu, autoři nás svírají otevřeným prostorem, v němž jsme zvyklí setrvávat jen desetiny vteřiny, neboť pak se obvykle v paměti objeví patřičná škatulka, přestáváme být rozechvělí a na místo specifického přítomného prožitku aplikujeme zkušenost. Výstava Se nás chce v té desetině vteřiny držet co nejdéle. Právě proto se nedozvíme mnoho – je nám vždy nabídnut jen neurčitý průsek, v němž ale můžeme překvapivě pohodlně rozpažit.
Tento romantický průzkumný pohyb – prožitek ostření zraku na objekt, nebo mlžné vzpomínání – je svou otevřeností aktuálnější, autentičtější, a tedy skutečnější, než výsledná ostrost dosažená skrze „zděděné“ pojmenování a zařazení.
Petr Kovář
Foto: Martina Schneiderová
